Snad příští rok?
Dočasný rozpad, velký cumback?Jak už to nejen v akademicky punkovém životě bývá, kapela z výšin křestu nového alba, které v médiích nemělo jediný negativní ohlas (popravdě řečeno totiž nemělo ohlas vůbec žádný), musela nutně spadnout opět na uměleckou hubu, aby bylo odkud se drápat zpět k vysněnému Zlatému slavíkovi za přínos české nepopulární hudbě.
Velkolepý křest v malostranském Popocafepetlu v prosinci 2008 byl totiž vlastně jakousi vzpomínkou na naši aktivní kariéru, neboť už těsně po dotočení desky v létě téhož roku se kapela na rok rozjela do všech koutů světa (s přihlédnutím k tomu, že členů kapely je méně, než koutů světa).
Pan Modrý, z jehož pera, či přesněji mesencephalonu, pochází většina melodií na Arytmii, se během natáčení a nutnému sekýrování rytmické sekce natolik vydal z tvůrčí energie, že musel odjet do dalekého Leningradu. Zde kontaktem se srdečnými, ale zádumčivými slovanskými bratry, lovem wi-fi signálu v Ermitáži, hledáním své skryté širé ruské duše a pojídáním pelmení za bílých nocí došel ke zcela novým uměleckým polohám. Jejich výsledkem bylo nejen další produktivní skládání do elektronického šuplíku, ale také obrat od slepé uličky nástrojů diskontních značek kytar a obejmutí špičkové produkce ze zlatého věku výroby ze země vycházejícího slunce (jakkoliv takto lze podle denní doby označit téměř libovolný stát). Špatná zpráva pro fanynky: tuto hvězdu s pečlivě pěstěnou image člena Talibanu, který má v kapele roli "zlýho kytaristy", potkala u Finského zálivu láska, a je tudíž vůči házení zamokřených kalhotek na pódium během psychedelických sól zcela imunní. Nebo není?
Po koncertech sice často není v šatně zcela jasné, co přesně pochází z pera pana Červeného, ale o přínosu jeho textů a nepostradatelných manažerských schopností kapele na rozdíl od výsledků ze spermiogramu pochybovat nelze. Jeho talentů si ovšem povšimlo i kapitalistické monstrum, svými pařáty ho pevně chytilo a přinutilo ho kromě chronického xeroxování vlastní prdele během pracovní doby vytvářet hodnoty, o kterých nás ve škole neučili. Frontman kapely se tak začal ztrácet před očima, jeho zlaté vlásky začaly padat ještě rychleji a jeho pomněnkově modré, nevinné oči začaly blednout, znaveny snahou vtisknout nemilosrdné mašinérii na zisk a pochybné pozlátko slávy lidskou tvář. Postupně se ale zatvrdil, vybudoval si múzický ochranný krunýř proti korporativnímu tlaku přeměnit celý svět na kvantifikovatelné položky a s vnitřním přesvědčením o nutnosti tvořit nadstavby (nemluvě o půdní vestavbě v Nuslích), které mu v jeho dětské duši září jako světlo reflektoru, pokračuje sveřepě k tomu, abychom byli děsně slavný. Dobrá zpráva pro fanynky: náš hlasový kouzelník je sice plachý hoch, ale pravidelnou účastí v kotli na koncertech lze postupně vybudovat důvěru, která může vést až ke společnému rozhovoru. Agar-agar.
Pan Žlutý pojal uměleckou přestávku poněkud jinak. Se svou veselou a hravou povahou si těžko mohl pro cestu za zkušenou vybrat podobně deprimující destinaci, jako jeho nadřízený pan Modrý. Rozhodl se pro středomořské letovisko Nice, jehož jméno znal z pro něj inspirujícího biografického filmu Borat (Very nice…I like!). Zpočátku pobyt pojal pouze jako hru a nekonečné radovánky - tu se slunil, tam objevoval Provensálské Alpy, jindy zase smočil…sebe v moři. Jak se ale postupně na jazykových kurzech potkával s lidmi z jiných kultur, dokonce až z dalekého Tchajwanu, a pronikal do východního učení, uvědomil si svůj rostoucí odpor ke světu konzumu, duchovního marasmu a hříchu. Rozhodl se vzdát tělesných potěšení a vstoupit do mnišského řádu Bratrstva bílé klobásy, které např. přikazuje nosit tibetské tepláky nebo kalhoty Rejoice. Naštěstí ho včasná intervence jeho lepší polovičky vytrhla ze spárů žabožroutsko-rákosnické sekty a tento (délkou penisu i uměleckými přednostmi) fenomenální hudebník byl pro kapelu zachráněn.
Pan Růžový během natáčení desky zjistil, že hraní hudby není cestou ke smyslu života. Na rozdíl od svého kolegy z rytmicky-plešaté části kapely se však nevydal cestou zenu a zřeknutí se pozemských radostí. Svou budoucnost viděl ve spokojeném rodinném životě, kterému začal vše podřizovat: našel si stabilní a bezpečnou práci, se ženou se odstěhoval na venkov a namísto stagedivů mezi nadržené fanynky začal doma restaurovat sbírku hodinek. Jeho život se pomalu začal patologicky zacyklovat ve schématu práce-kašlání na doktorát-bezlepkový sex-návštěva fóra o hodinkách. Namísto vysněných dvojčat, otcovské dovolené a šťastného maloburžoazního života však na člena kapely s nejmenší uhlíkovou stopou vypadl ze skříně punkový (taky)kostlivec. Pro správného geeka je totiž účinkování v kapele především vynikající záminkou pro onanování nad různým nádobíčkem, a pan Růžový se pod vlivem potlačené basové vášně rozhodl uzavřít smlouvu se samotným ďáblem - kutilem z Varů, který mu v místnůstce mezi kurníkem a kůlnou zbastlí zbrusu novou basu, kterou prý nepůjde pustit z rukou. Až přijdete na koncert, okamžitě to osudové sepětí uvidíte.
Také pan Oranžový se vypravil do světa na zkušenou, ovšem ve své nedobrodružné povaze a pohodlnosti zvolil ospalé jihoněmecké městečko Freiburg. Vzhledem k tomu, že veškeré znalosti o světě mimo obývák s videohrami a stojanem kytar čerpá z Wikipedie a bulvárního tisku, který někdo nechá v tramvaji, se v kombinaci s jeho znalostí němčiny na úrovni základní školy nelze divit, že kontakt se západní civilizací pro něj byl šokem. Přesycen preclíky a Kalinka kefírem, neschopný držet krok s nekompromisní germánskou precizností a perfekcionismem, proležel mnoho týdnů mezi čtyřmi zdmi kolejní místnosti, sžíraje se pocitem prázdnoty v absenci kapely, Playstationu i teplého lidského slova. Když se se začátkem zimy začaly zkracovat dny a prodlužovat ksichty, uzrálo v něm jednoznačné rozhodnutí. Musel se z tohoto duševního bahna dostat zpět nahoru na hladinu a zhluboka se nadechnout. A jak lze nejlépe vyléčit choré srdce? Samozřejmě nákupem nových kytar! Přimo v Bádensku získal jeden kvalitní kousek, ovšem skutečným klenotem v jeho sbírce se stala blonďatá japonská princezna, osudová krasavice, za kterou letěl přes půl světa a za dramatických okolností ji zraněnou přivezl na svůj hrad a pečoval o ní, než se jí vrátila bývalá krása. Dobrá zpráva pro prodejce kytar: pan Oranžový je silně promiskuitní. Špatná zpráva: mimo svět kytar je náš "hodnej kytarista" naopak věrný jako starý pes. Naštěstí pro kapelu je však schopný naučit se novým kouskům, jakožto i některým jednodušším tříakordovým kusům.
Jakkoliv je to neromantické, každá cesta má svůj konec, a tak i pánové Modrý, Červený, Žlutý, Rúžový a Oranžový jako mýtická gay duha slétli ze svých respektivních exilů od Petěrburku po Hostivice zpět do matičky Prahy a vrhli se do práce. Kapela se po těchto cestách za zkušenou vrátila silnější, než kdykoliv předtím. Tedy pokud tím rozumíme sádelnatění kapely (kromě doktora Smrt) a velikost pivních mozolů. Jak je to ale s naší soudržností a schopností růst a zlepšovat se, bude fascinující sledovat. Neudělejte tu blbost, že nebudete přitom!
